Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2126/2020, ze dne 11. 8. 2022 zamíchalo představami žalobce v dotčeném řízení, jelikož tramvajový nástupní ostrůvek je součástí dráhy podle zákona o drahách a není součástí pozemní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích. Z toho vyplývá, že povinnost zajistit údržbu dráhy a všech staveb, které jsou její součástí, má vlastník dráhy. Pokud osoba utrpí újmu, jako například uklouzne na tramvajovém nástupním ostrůvku, je třeba posoudit povinnost k náhradě újmy podle ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za újmu, a nikoli podle zákona o pozemních komunikacích, který upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací za škodu způsobenou závadami ve sjízdnosti nebo schůdnosti. V daném případě se nepodařilo prokázat, že by žalovaný zanedbal zimní údržbu ostrůvku, a tedy nebyl porušen předpoklad odpovědnosti za škodu. Kromě toho se neprokázalo, že by provozovatel tramvaje nebo jiného dopravního prostředku byl odpovědný za škodu, protože k pádu osoby došlo bez jakéhokoliv působení dopravního prostředku.
Tramvajový nástupní ostrůvek je součástí dráhy ve smyslu zákona o drahách, nikoliv součástí ani příslušenstvím dálnice, silnice nebo místní komunikace, jak to vylučuje zákon o pozemních komunikacích. Jde o stavbu dráhy, která není součástí pozemku, je tedy samostatnou věcí. Povinnost zajistit údržbu dráhy, včetně všech staveb, které jsou její součástí, má vlastník dráhy. Povinnost k náhradě újmy, která osobě vznikla uklouznutím na tramvajovém nástupním ostrůvku, je pak třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za újmu, když zákon o drahách neobsahuje speciální právní úpravu náhrady újmy, a nikoli v režimu zákona o pozemních komunikacích, který ukládá objektivní odpovědnost za újmu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti vlastníkům komunikací, kterými však dráhy (ani její součásti) nejsou. V dané věci se žalobci nepodařilo prokázat, že by žalovaný zanedbal zimní údržbu ostrůvku v čase škodní události a tím porušil svoji právní povinnost vyplývající z § 20 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Naopak bylo prokázáno, že ostrůvek byl ošetřen posypovou solí. Chybí tak zde jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je porušení právní povinnosti. Odpovědnost žalovaného pak nelze založit ani z hlediska právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravy či vyjmenovaného dopravního prostředku. Ke škodní události žalobce došlo na zastávce po vystoupení žalobce z tramvaje na konci ostrůvku v místě, kam chůzí došel a kde se ostrůvek svažuje k přechodu pro chodce. Jelikož k pádu žalobce došlo bez jakéhokoliv působení dopravního prostředku, ať již vlivem jeho pohybu, konstrukčního prvku či jakéhokoliv jeho projevu, je vyloučena odpovědnost žalovaného jakožto provozovatele tramvaje za škodu ve smyslu § 427 a § 428 obč. zák., neboť škodní událost žalobce nebyla vyvolaná zvláštní povahou provozu tramvaje. Za škodu vzniklou cestujícímu při vystupování ze silničního dopravního prostředku odpovídá dopravce ve smyslu ustanovení § 311 občanského zákoníku z r. 1964 v původním znění [§ 764 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992] podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, tj. podle § 427 a násl. obč. zák. (srov. R 35/1980 Sb. rozh. obč.). Také škodu vzniklou cestujícímu uklouznutím na schůdkách železničního vagónu lze posoudit jako škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu železnice (srov. R 30/1979 Sb. rozh. obč.). Avšak nejde o provoz dopravního prostředku u škody utrpěné pádem na zasněženém nástupišti či zledovatělé silnici po vystoupení z vlaku, resp. autobusu (srov. R 60/1957 Sb. rozh. obč.z.)
Znamená to, že pokud poškozený uklouzne vlivem špatné schůdnosti na nástupním ostrůvku tramvaje, je třeba žalovat provozovatele dráhy, nikoliv vlastníka silnice v rámci které byl ostrůvek vystavěn. Pakliže nástupní ostrůvek však vystavěn nebyl a do tramvaje vchází poškozený přes silnici, byť s vyznačeným nástupištěm, žalovaný pak je správně vlastník silnice.